Už je to rok, kdy nám všechna koťata odešla z domu, naše zvířecí rodina se vrátila do normálu a doma zůstal jen Tashík, Bublina a pes Agáta. Často jsem přemýšlela, zda jim jejich rodičovský zápřah nechybí, ale pozoruji,že si vystačí a vyhrají spolu někdy až příliš. Tolik hraček, které vlastní, nemá snad ani dětský koutek,
jejich návyky jsou občas hodny medaile a lotroviny, které vyvádí výprasku.
Spaní v posteli je dnes běžnou záležitostí, ale dokáží si najít opravdu netypická místa.
Pračku mají jako "bezva" úkryt, dokáží se nasoukat do prádelníku, nenápadně vplout do kuchyňské skřínky a nechat se tam zavřít.
Bublina umí stále exceletně krást, i když dnes už si dokáže přeměřit své a mé úmění běhu. S kytkami v oknech se každý týden loučím,
protože jejich hry, na to, který list bude mít v sobě více dírek od zoubků nemá konce.
Stále neradi se koupou a po koupání přichází na řadu fén, tu hlučou věc nemají rády,
vyhýbají se jí obloukem, ale dívat se, jak se celé hodiny třesou a olizují není možné.
Každé ráno mě budí s žádostí o snídani a pokud ji nedám nastane mazlící teror,
raději jim dám, co žádají, nemá smysl vzdorovat:)
Tashi a čištění uší je epizoda sama o sobě, úprky po zahlédnutí vatičky nemájí konců,
občas zvládneme i několik koleček po bytě, než darebáka polapím.
Vázičky a keramika u nás nemá dlouhou životnost, voda v toaletě je významné místo pro hru, než příjdu a vše jim zarazím.
Přebírání granulek a vyhazování je Agátě běžný pohled a proto jsem se naučila nic nevidět a neslyšet.
Příjde však i okamžik, kdy všechny své průšvihy vyžehlí jedním pohledem, jedním jediným přivítáním, když přijedu po víkendu domů, jedním jediným přitulením, když usínáme,
slastným vrněním a pokládáním tlapek na obličej, aniž by mi tlapka uštědřila škrábanec.
Ani semnou není život není peříčko, dokáži být neuvěřitelně náladová,
ale stačí jeden pohled do jejich studánkově modrých očí a člověk si uvědomí jak báječné společníky životem v nich má.
Žádné komentáře:
Okomentovat